Manifest

#OutInChurch

Za církev beze strachu

Jsme to my! O nás se už mluvilo dost. Teď budeme mluvit my. 

Jsme potenciální, minulí i současní zaměstnanci římskokatolické církve. Někteří z nás pracují na plný úvazek, jiní na částečný, někteří zadarmo. Pracujeme a angažujeme se v univerzitním školství, ve vzdělávání, v katechezi, v pečovatelství i zdravotnictví, v administrativě, v sociální a charitativní práci, jako hudebníci, správci kostelů, pastorační pracovníci.  

Jsou mezi námi lidé, kteří se identifikují jako lesby, gayové, bisexuálové, transgender, queer nebo nebinární.  

Naše skupina je rozmanitá. Jsou tu lidé, kteří se odhodlali v církevním prostředí už v minulosti vyoutovat. Současně jsou tu však i ti, kteří se až nyní odvážili vykročit vpřed, i ti, kteří z různých důvodů nemohou anebo prozatím nechtějí tento krok učinit. Všechny nás však spojuje skutečnost, že každý z nás byl vždy součástí církve a pomáhal ji spoluvytvářet.  

Většina z nás zažila diskriminaci a odloučení – a to i v církvi. Církevní autority tvrdí, že jsme neschopní s druhými navazovat „správné vztahy“[1], že kvůli svým „objektivně nezřízeným“[2] náklonnostem ztrácíme kus svojí lidskosti, a že stejnopohlavní vztahy „není možné uznat podle Bohem zjevených plánů za objektivně náležité“[3]. 

Poznatky na poli teologie i humanitních věd však ukazují, že taková tvrzení jsou dnes již nepřijatelná a zcela mimo diskuzi. Taková tvrzení hanobí queer lásku, sexuální orientaci i genderovou identitu a znevažuje naši osobnost.  

Taková diskriminace je zrazením evangelia a je protikladem evangelijního poslání církve, kterým je „stát se znakem a nástrojem důvěrného spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“[4].  

Vzhledem k této situaci už nechceme dál mlčet. Požadujeme nápravu misantropických stanovistek církevního učení – a to i vzhledem k celosvětové odpovědnosti za lidská práva členů LGBTIQ+ komunity.

Až dosud mnozí z nás nemohli žít se svojí sexuální orientací nebo genderovou identitou v církevním zaměstnání či prostředí otevřeně. Hrozí nám pracovněprávní následky, či dokonce úplné zničení profesního života. Někteří z nás se ocitli v situaci, kdy je biskupové, generální vikáři nebo jiní vedoucí představitelé nutili k tomu, aby udržovali svoji sexuální či genderovou identitu v tajnosti. Jen za takové podmínky jim bylo povoleno setrvat v církevní službě. Taková praxe dala vzniknout systematickému zatajování, dvojitým standardům a neupřímnosti, což má mnohé toxické důsledky, zahanbuje lidi a zhoršuje jejich zdraví; může to mít také za následek zhoršení osobního vztahu k Bohu či zbožnosti.

Každý v Církvi, především pak biskupové zastávající vedoucí roli, jsou zodpovědní za vytváření kultury diverzity, aby zástupci LGBTQI+ komunity mohli vykonávat svoji profesi či poslání otevřeně a beze strachu, a přitom mít uznání.

Sexuální orientace ani genderová identita, stejně jako toto prohlášení, nesmí být v žádném případě považováno za porušení loajálnosti k církvi a v důsledku tedy být překážkou v zaměstnání či důvodem pro propuštění. Lidé z LGBTIQ+ menšiny musejí mít volný přístup ke všem pastoračním povoláním.

Nadto musí Církev i ve své liturgii a obřadech vyjádřit skutečnost, že zástupci LGBTQI+ menšiny, ať už jsou ve vztahu či nikoliv, mají Boží požehnání a jejich láska nese rozmanité ovoce. To na přinejmenším znamená udělovat požehnání těm stejnopohlavním párům, kteří o ně požádají.

Se všemi těmito požadavky nyní vstupujeme na veřejnost. Děláme to nejen sami pro sebe, ale i ze solidarity s dalšími zástupci LGBTQI+ menšiny v římskokatolické církvi, kteří ještě nebo už nemají sílu takto dál pokračovat. Činíme tak ze solidarity se všemi lidmi, kteří jsou předmětem stereotypizace a marginalizace prostřednictvím sexismu, ableismu, antisemitismu, rasismu či jakékoliv jiné formy diskriminace.

Zároveň to ale činíme pro církev. Číníme tak z přesvědčení, že jedině pravdivý a upřímný čin dokáže naplnit poslání církve: hlásání radostného a osvobozujícího Kristova poselství. Církev, v jejímž jádru leží diskriminace a vyloučení sexuálních a genderových menšin se musí ptát sama sebe, zda se při tom může odvolávat k Ježíši Kristu.

Podoby spolužití a životní zkušenosti neheterosexuálních osbo nabízejí rozličné pozice v rozpoznávání víry a Božího působení. Na základě vlastní zkušenosti jsme přesvědčeni o tom, že naše různorodost církev obohacuje, zlidšťuje a oživuje. Jako oddaní katolíci chceme církvi přispívat svými životními zkušenostmi a obdarovánimi na rovnocenné úrovni a sdílet je se všemi křesťany i nekřesťany.

Pro nový začátek je nezbytné, aby čelní představitelé církve přijali zodpovědnost za nespočet nepříjemných zkušeností, které členové LGBTQI+ komunity v církvi zažívají, vypořádali se s proviněními minulosti a vyhověli našim požadavkům.

V boji za rovnoprávnost a proti diskriminaci nesmí zůstat opomíjené menšiny samy. Týká se nás všech.

Tímto manifestem se stavíme za svobodu soužití a spolupráce v naší církvi vycházející z toho, že důstojnost náleží každému z nás. Proto vyzýváme všechny, především pak církevní představitele, aby tento manifest podpořili.

[1] U.a.: Kongregace pro kleriky: Dar povolaní ke kněžstvu. Ratio fundamentalis institutionis sacerdotalis (2016), Nr. 199.

[2] U.a.: Kongregace pro nauku víry, Úvahy o návrzích právního uznání svazků mezi homosexuálními osobami (2003), a: Katechismus katolické církve (1997), Nr. 2357.

[3] Kongregace pro nauku víry, Responsum (odpověď) na dubium (pochybnost) ohledně žehnání svazkům osob stejného pohlaví (2021).

[4] Druhý vatikánský koncil. Lumen Gentium 1.